pátek 11. dubna 2014

Finally ...

Tak už jsem zase tady. V poslední době jsem hodně cestovala, věnovala se šití a taky pořád pracuju na tom, aby vám moje tašky jednoho dne chodily poštou v těch nejlepšejších balíčcích a aby mi tu e-shop fungoval. A taky se pomalu rozmlouvám německy a chodím se svým loktem na pravidelné tortury k jinak ale moc milé fyzioterapeutce. To jen tak na úvod po delší pauze.

Dneska už se nedalo nic dělat, na Facebooku, v e-mailech a dokonce i v sms od mojí drahé mámy mi přišla urgence, co se jako děje a kdy bude nový příspěvek na blogu.

Hola. Tak tady ho máme.



fotka odsud

Jedním z mých cestovacích počinů v posledních týdnech byl výlet za kamarádkou do Bratislavy a tak jsem jí chtěla ušít prima tašku. Nakonec jsem udělala takovou horskou sérii, respektive, ušila jsem celkem tři tašky (dva nákupní Petery a jednu školní Kláru) a nechala jsem se inspirovat touhle fotkou.




Takhle to celé dopadlo. Horní taška na téhle fotce ještě není uplně došitá, takže samozřejmě vidíte různé všelijaké cancoury a tak... Ale již je hotová a bude jedna z prvních "volně prodejných" v e-shopu. Ta spodní a organizér zůstaly minulý týden v Něměcku a ta prostřední u již zmíněné kamarádky v Bratislavě. A protože vždycky ukazuji něco málo detailů a pohledů "jak to všechno vznikalo", přibalím dnes i něco z tohoto soudku.












































Dnes detaily ze vzniku organizeru. Aneb při recyklaci se opravdu snažím využít každý kousek látky. Nejvíc mě bavila ta šedá knoflíková léka nahoře, ale už jí byl opravdu jenom malý kousek.



Organizér báječně pasuje k tašce, jen nevím, jestli si ke každé tašce najdu látky na pasující organizér (asi ano) a jestli si pokaždé k tašce někdo organizér koupí (uvidíme). Na téhle je vidět novinka - mám nové černé popruhy. A jak vidíte, zase jsem se snažila využít původní kapsy z použitých oděvů. Třeba ta bočnice, to jsou moje bývalé business kalhoty. A ta béžová kapsa to je stará sukně - byla ze sekáče, ale nosila jsem jí poměrně dlouho.


Nicméně tady je vidět ten detail lépe. Celý kus látky je našit tak, aby horní okraj (původně pásek). Dost mě baví dávat i na podšívku nakládané kapsy, v tomhle případě je to z jedné košile. Akurát že ... těch kapes se mi jaksi nedostává.
















Další detail, který mé tašky spojuje, je ucho vedené po celé délce, tedy vlastně šířce a výšce a spojení na dně kůží nebo semišem. U obou horských nákupních Peterů, u tmavého i světlého, jsem použila čokoládově hnědou rukavici semišku. Tady na fotce se světlýma ušima je ještě čtverec semiše nezastřižen, to jako kdyby došlo na pochyby o výstupním standartu...



Protože jsem těch nákupních Peterů už išila několik, mám vymyšlený systém složení do ochranného vaku. Vymyslela jsem si speciální jévé pytlíky, jeden z nich jste mohli vidět i u tašky pro Jessicu. Všechny tašky teď takhle balím a i u těch v e-shopu tomu nebude jinak.


A abyste neřekli, že tu pořád jenom melu, tak tohle je první, teda vlastně druhý kandidát na prodej. Ve fázi puzzle. Ale začátkem příštího týdne z toho bude taška typu Klára a bude k mání...



Taky se vám stává, že se necháte barevně inspirovat fotkou, která vlastně nemá s tím co děláte mnoho společného? Já si takové fotky ukládám do barvové inspirace na Pinterestu.

A teď jdu vstřebávat zážitky z Milána, kde jsem byla v pondělí, abych vám mohla něco napsat na Anunk. Ostatně, Klára už krásně začala, ty světla se mi tuze líbí.

Tak světlý a pěkný víkend vinšuju a těším se na první e-shopové zákazníky a zákaznice!


Pinterest Facebook Twitter Google +1

čtvrtek 13. března 2014

Swiss rules IV



Včera večer jsem jela tramvají a všimla jsem si tohoto nápisu, který je tam už ty tři roky co jsem tady, ale až teď jsem se mu zasmála, stejně jako před časem těm piktogramům vedle něj. Protože už mám němčinu* trochu víc naposlouchanou a pod kůží, baví mě překládat, co vidím kolem sebe. Jenže to má trochu háček. Vůbec ten jazyk neumím a navíc mám poměrně velkou fantazii. Takže jsem ten nápis přeložila takhle:


Nemůžeme šolichat všechny vagony a proto nehlídané děti musíme zalepit.


Pardon, jestli vám to nepřijde vtipné, ale já se u toho řežu i teď při psaní. A to je pro dnešek celé. Zítra si na Anunku můžete počíst o pár hudebních typech na jarní osvěžení ducha a ucha.


* tímto bych chtěla poděkovat souboru anonymních čtenářek - komentátorek, které mě navedly na chybu v mém textu. I když mi to teda nejdřív nedocvaklo. Ale zato si už budu pamatovat, že se němčiny, angličtiny i ruštiny píšou s malým. Kuju. 

A jak se překládá a nebo takhle při jaru skládá vám? 



Pinterest Facebook Twitter Google +1

sobota 8. března 2014

Peter Bag | Minty



Nedávno jsem se jen tak mimoděk zeptala, jestli někdo nechce mentolovou nákupní tašku. Ozvala se Martina a já si počkala na popruhy a pustila se do toho. Na fotce ještě částečně díl z mentolového organizéru. 


Zadní díl opět ze ... zadního dílu mentolových lněných kalhot ze second handu.




Druhá strana květovaná ze starého závěsu. Bočnice z baloňáku po švagrové, ponechala jsem dírky i kapsu. Malou dírku, nikoli tu knoflíkovou, jsem zakryla růžovou semišovou záplatou ze sekáčové sukně.


Popruhy u všech tašek Peter spojuji na dně tašky koženým nebo semišovým dílem. Dílem aby to celé dobře drželo, dílem aby to lépe vypadalo a dílem ... aby to bylo pěkně začištěné. 


Z vnitřních komponentů stadartní karabinka na klíče, kterou jsem našila na nově příchozí popruh. A protože jsem došívala v Čechách, použila jsem stužku z kamarádčiny zásoby. Začištění popruhu filcem.


Premiérově jsem použila taškové magnety. Tady u taškového Petera jsem raději dala dva, ona je to totiž opravdu hodně velká taška. Vnitřní kapsy jsou částečné z mé proužkované podšívkoviny, částečně z baloňáku a košile. 

Taška Peter Minty je už prodaná. Ale mám nastříháno několik tašek i kabelek, takže už bych měla v e-shopu začít leštit výlohu a cinkat pokladničkou. Mám pro vás totiž takovou malou, zásobovací, aktualizaci:


To vypadá docela slibně, co říkáte? A na čem zrovna teď pracujete vy?

Pěkný víkend přeju!

Pinterest Facebook Twitter Google +1

pondělí 3. března 2014

Klara bag II.



Tak takhle to dopadlo. Včera jsem měla tak trochu "návštěvní den" a kromě vizity nového bytu jedné kamarádky jsem zaskočila i do obchodu obuví (mimochodem, nikdy jsem nepochopila, jaký je to mluvnický tvar toho obchodu obuví nebo obchodu ovocem a zeleninou ...když tam není to "s") Mno ale tak zpět k těm návštěvám a setkáním. 

Děkuju za všechny dosavadní objednávky tašek - pustím se do nich hned co si z Čech přivezu výztuž. Teď jsem ušila z posĺední zásoby popruhů jednu pertolejovo - smaragdově - žlutou, pro jednu slečnu z .. obchodu obuví tady. Dokonce i přezky jsem musela ostříhat z prototypu, jak jsem na tom, materiálově bídně. 


Slečna Jessica je sice z obchodu obuví, ale jinak je to studentka ekonomie (myslím) a v tom obchodu prodává jen v neděli a o prázdninách. A protože je studentka, rozhodla jsem se jí ušít tašku napůl rozvernou a na půl vážnější. Té rozverné části vévodilo tohle tričko, které jsme dostali při sbírce šatstva pro akci Movember, ale nestačili ho zpracovat.


K tomu jsem našla "co dům dal", zdroje už jsou moje vlastní. Ta žlutá kůže v horním rohu je fajnovka, akorát se pořád zdráhám jí použít, páč nevím, jak by to pak můj zákazník, náš pán, čistil. 


Přední strana, tedy ta víc rozverná je z košile ze sekáče, z toho trička co jste už viděli a ze zbytku epesní lněné kalhotové sukně. Sukně byla vážně "velká paráda", co se střihu týče, ale len je to moc pěknej. A navíc, Jessica mi minule říkala, že si v jejich obchodě vybrala smaragdové lodičky... tak aby s to holce hodilo.


A přední strana je z petrolejové košile, respektive z jejích dvou rukávů. Lahvově zelený zip, dno jsem záměrně protáhla z druhé strany, aby se ta smaragdová s petrolojevou dalydohromady.


Na zip jsem pro trochu radosti dala poutko ze žluté gumky a je jenom na Jessice esli si ho tam nechá a nebo tuhle stranu tašky udělá ještě víc seriozní tím, že si poutko dá pryč. Uši jsou opět bavlněný popruh, který jsem brevně dotáhla horčicovým šikmým proužkem a petrolejovou úzkou rypsovkou.


Podšívka opět moje proužková jako vždy, poutko s karabinkou tentokrát signální žlutá gumka, všitá do jedné z vnitřních kapes.


Uši pro jistotu prošité ještě na kříž. Na téhle fotce mě baví i detail těch nití, kterými jsem přišívala tkaloun a rypsovku na popruh. 


Dlouhé ucho přes rameno jsem nechala jenom se žlutým proužkem. Konce popruhu začišťuju filcem, páč jinak by tam toho na prošití bylo moc a navíc by to nevypadalo pěkně.


Mno a tady zase jedna z mých visaček. Stále mám to dilema s názvem. Hlavně s tím designem v něm. Ale teď jsem ve fázi, že samotné jeve asi zůstane. Fakt nevím ...


To tričko nám na tehdejší kreativní projekt někdo věnoval, protože mělo takové dva drobné pidiflíčky. I když byly pidi, nechtěla jsem je tam Jessice nechat a tak jsem je utloukla barevnými argumenty. Bramborovými, jako vždycky.


Složená taška, podle které jsem nakonec ušila ten sáček, nebo prostě pytlík, který je na úvodní fotce. 


A tohle už je u Jessicy v obchodě. Lodičky sice ještě nejsou její, ale už tam na ní čekají. Jessica je velmi půvabná dívka, která dokonce byla ochotna se nechat vyfotit a to dokonce s taškou na jednu i na druhou stranu. Jenže ... se stala nějaká technická chyba  a já nemůžu dostat fotky z karty. Tak až se mi to podaří, ráda vám sem svojí první Swiss zákaznici vyvěsím. Do vitrínky jako v obchodě obuví.

Tohle není uplně reprezenativní "jeve" kombinace, co se barev týče, ale nakonec se mi docela zalíbila až natolik, že si asi nějakou letní verzi taky pořídím.

Už mám hotovou i jarně mentolovou kombinaci pro Martinu, kterou vystavím příště. 

A jaké barevné mixy máte nejraději vy? Přeju prima pondělí a pěkný týden!


Pinterest Facebook Twitter Google +1

pátek 28. února 2014

Construction

Nedávno se Soňa Malinová zmínila o tom, že některé byty, na kterých pracovala nemá nafocené. A že jich je docela dost. Já jsem na tom podobně. Sice jsem těch bytů "neudělala" tolik jako Soňa, u mě to bylo nějakých 15 až 20 včetně dílčích poradenství, ale nafocený "řádně" mám jenom svůj vlastní původní byt. A to jenom proto, že když jsem ho prodávala, realitní kancelář zastupoval šikovný makléř. Jenže léty se mi někam ty fotky poztrácely a tak mám nakonec jen tyhle, pixelově chudší ... 
























Když jsem byt kupovala, nebyl ve špatném stavu, ale rekonstrukci určitě potřeboval. Měla jsem svoji představu, ale pro jistotu jsem se ještě poradila s Jurou Matulou ze Znamení čtyř. Ten tu moji osnovu ještě více zradikalizoval a já jsem za to byla velmi ráda, i když, přiznávám, jsem mu trochu kladla odpor. Je to už skoro deset let, ale pamatuji se, jak jsme se dohadovali o tom, kolik mám hrnců a jak velkou potřebuji kuchyň. Nakonec to dopadlo takhle. Dvě horní řady skříněk = já byla spokojená že mám kam dát řadu věcí a Jura že to bude kompaktní.  Tedy, ne že by byl kompaktní Jura, ale že bude kompaktní ta kuchyň. Měřit 180 cm má řadu výhod i nevýhod. O nevýhodách něco napíšu příště, protože jsem se inspirovala prima článkem na čili chili.

Jedna z výhod je, že třeba dosáhnete na věci z horní poličky. To co vidíte na fotce je takzvané jádro. Kostka uprostřed bytu, kolem které jsem se jedno léto jezdila na kolečkových bruslích. Zmizela příčka mezi obývacím pokojem a kuchyní a taky mezi chodbou a obývacím pokojem z druhé strany.


Kostku bytového jádra jsem měla nejdříve natřenou na hnědo, ale po pár týdnech života v bytě mi černá přišla výrazně lepší. Tehdy to byla revoluce, dneska má každý druhý byt tabulovou stěnu. Podlahy jsou častečně původní parkety, ve zbytku bytu jsem je jenom doplnila. Kromě koupelny, toalety a balkónu jsou parkety všude. Byla jsem zrazována od téhle podlahové krytiny v kuchyni a ve vstupní chodbě, ale musím říct, že to dopadlo dobře a s používáním a údržbou jsem byla spokojená. Podlahové lišty jsem záměrně zvolila po celém obvodu dubové, pouze vnitřní kostku jsem orámovala bílou. Bílá lišta ovšem není podlahová, ale kuchyňská, ta co so používá naplocho pod horní skříňky.


Dveře v bytě jsem si při nákladech na celkovou rekonstrukci a mému rozpočtu nemohla dovolit změnit, ale nechtěla jsem se smířit s koženkou - Boženkou*. A tak jsem šla do lesa, nafotila stromy "zespoda" a u kamarádů v agentuře jsem si nechala tu fotku natisknout na vlajkovinu. Ta se vyznačuje tím, že je tenká (takže se mi dobře čalounilo), pevná (čili jsem při potahování nic neroztrhla) a navíc je taková trochu (dost) silonová, takže se lehce udržovala otěrem a dveře se nešpinily. Náklady na nové dveře byly tehdy kolem 25 tisíc, tahle legrace mě vyšla na 2 a na dvěře jsem byla pyšná, musím říct. Futra, nebo chcete - li zárubně, jsem natřela na černo a nahradila klasickou původní červenohnědou. Ovšem pouze z vnitřní strany bytu. Nemám ráda když se v bytovém domě na chodbách projevuje individuální (ne) vkus jednotlivých majitelů bytů.


Dům byl postaven v šedesátých letech a tak jsem se snažila to trochu respektovat. Po vybourání všech příček a znovupostavení bytového jádra jsem ještě dala nové dveře. To byla další věc, kdy jsem se k rozpočtu postavila kreativně. V celém bytě jsem totiž vlastně měla jenom dvoje dveře. Tyhle byly do ložnice a společně s klikou byly hodně drahé. Druhé dveře byly na toaletu, nejobyčejnější bílé "papundeklové". Vtipné mi na tom přišlo, že klika byla v porovnání s těmi dveřmi pětkrát dražší.

Když jsme u těch dveří a klik a jejich ceny, nebo, chcete - li hodnoty, napadá mě se zeptat, jak to máte vy. Raději všechno obnovíte hned ale levněji (něříkám nutně že nevkusně nebo nekvalitně, viz třeba prima dveře Lucie Konečné) a nebo si raději počkáte? 

* Koženku Boženku mi teď se značným osobním nasazením koupila paní Rosa, řekla bych, že to bude skoro i ta samá. Páč já jí potřebuju na tašku. A na těch dveřích mi tehdy vadila, jelikož už to bylo všechno moc "oranžový", s těmi parketami. Kdybych v tom bytě měla na podlaze třeba litý beton, tak bych jí tam, myslím, nechala. To jako na vysvětlení.


všechny dnešní fotky: Home Sweet Home







Pinterest Facebook Twitter Google +1

neděle 23. února 2014

Vertigo

Dýchání klidné, břicho měkké, DK bez otoků, hlava BPN, jazyk plazí středem, vertigo neguje.

Tak tohle  bývá psáno v lékařských zprávách, i když je to taková divná říkanka, tak mě teda, jako všechny divnosti, moc baví. Něco jako "Das Wasserstandtberciht in Bohmishe Flüsse Usti nad Labem Heute morgen früh..." To jsem se naučila z rádia jako malá. To druhý na tý fakultě co studujou doktoři a já se tam vyučila na sestru. Kdyby vás to zajímalo, BPN je "bez patologického nálezu". A DK jsou prostě nohy. A u plazí středem se někdy nepíše ten jazyk, takže jenom prostě plazí středem.


A pak je tam to vertigo. Neboli závrať a tu já teda neneguju. Tedy, kdyby se mě někdo teď zeptal esli se mi točí hlava, tak řeknu, že netočí. Takže bych negovala. Není tomu ale tak, když jsem na horách, balkonech a mám takový ty pěkný výhledy. Někdo se kochá. Někomu je bledě. A mně bylo bledě na Bledu, ve Slovinsku. Jako třeba mně na té fotce nahoře. Tahle fotka je skoro přesně 10 let stará (byli jsme tam v březnu 2003).

Mám to místo moc ráda, Slovinsko vlastně taky. Tak například: Mám jednu kolegyni, která je spíš mojí dlouholetou přítelkyní a ta je Slovinka. Zatímco my Slovincům docela rozumíme, tak oni mám zas až tak ne. Udělala jsem si svůj soukromý jazykovědný výzkum a myslím, že je to proto, že my jsme vyrůstali se Slováky a ... někteří ... jsme se učili Ruštinu. Zatímco Slovinsko bylo jedinou zemí bývalé Jugoslávie, kde se Ruštinu neměli povinnou a tak se Dragica učila jen Německy. Nemá nás prostě naposlouchaný. A Plečnika známe i u nás, páč zanechal stopy třeba na Pražském hradě, nebo v Lánech. 


Já jsem zanechala stopy v tom sněhu, co už desetkrát roztál a znovu napršel a napad. Záměrně sem dávám pro porovnání fotografie z výstupu nahoru ... a, kdo by to byl řekl, sestupu dolů. I když ta druhá fotka je rozmazaná, protože mi léty někam zmizely pixely, tak je na ní vidět, že cesta dolů je pro mě očividně veselejší. Ne snad proto, že by cestou dolů nebyl výhled, ani proto, že bych závrať neměla, ale ty dvě, nebo to možná byly i tři, slivovice které mi kolegové nahoře objednali mi výrazně pomohly.

Dneska letím na Bled znovu. Do toho samého hotelu. Zase budeme večeřet v bývalé Titově vile na břehu jezera.  Zvláštní pocit. A taky je zajímavé "pozorovat", jak to moji "západní" kolegové vnímají uplně jinak. Pamatuju si, že loni v létě jsem objevila aplikaci, kde se poznávají různá loga, ze kterých jsou odstraněny nápisy. Takže je vidět třeba jenom škeble bez nápisu Shell. Mno a oranžovou pochodeň rádia Svobodná Evropa tehdy nepoznal nikdo. Se mi zdá, že po událostech na Ukrajině už to poznaji. Se schválně zeptám a dám vám vědět.

Už víte, že jsem teď chtěla studovat pánskou módu a šití. A tak mě včera napadlo, že by se moje věci pro pány mohly prodávat pod značkou Vertigo, že to je takový pěkný, mezinárodní a strašně dobrodružný, jak by řekla Helenka Frajštajnová. Ale zadala jsem do Google Vertigo menswear ... a vyjelo na mě tolik odkazů, že si myslím, že stošedesáté páté Vertigo na planetě asi zakládat nebudu.

A stejné je to s mojí původní "originální" značkou. Nějak už mě neba ta druhá půlka, tedy mít v názvu "design".  Ale už to existuje 10  let a tak nevím, jestli je moudré to nějak měnit. První polovina, tedy "jeve" mi problém nedělá a dokonce mě tak řada lidí oslovuje. Jenže "jeve" nefunguje v cizině. Sice se v té mojí cizině ofiko mluví německy, to by ještě šlo, ale pro ty, jež vládnou spíše Angličtinou, nebo nedej Bože Francouzštinou, pro ty je to oříšek tak trochu... A tak vymýšlím i tohle. Taková zajímavost ze zahraničí - google překladač překládá "jeve" jako "phenomenon". Tak možná že to zase až tak špatný nebude ...

Máte taky někdy pocit, že vymyslet něco originálního, úderného, libozvučného, něco co funguje mezinárodně, ale přitom je to stále hezky český že to je nadlidský výkon?

A jak si hrajete se slovama vy?

A já se teď jdu podívat na Kláry vyšívaný pejskový a ptáčkový polštáře a pak pobalit čumajdán na ten Bled. Hezkou neděli mějte!




Pinterest Facebook Twitter Google +1

čtvrtek 20. února 2014

Swiss and home

Venku už je sice skoro jaro, ale ještě pár týdnů zbývá do jara opravdického a tím pádem i do otevření mého oblíbeného blešího trhu. A protože jsem se kdysi zmínila o tom, že jsem tam konečně našla vhodnou skříňku k sobě do koupelny, tak dneska se na ní konečně dostane, mezi těmi všemi šicími a recyklovanými příspěvky.


Jenže ... ona to vlastně není skříňka, ale hned tři. Letadlové kontejnery. Ne ten velký, se kterým se letušky procházejí uličkami eroplánů, ale tohle jsou takové ty krabice zašprajcnuté kolíčkama, které míjíte při nástupu.


Když dělám interiér někomu jinému, tak vždy všchno měřím a porovnávám, protože bych vážně nenechala klienta koupit nějakou věc a pak bychom společně ... jejdanánky ... zjistili, že se to nevejde a nebo že je to v daném prostoru příliš malé. Ne tak, když jde o moje vlastní bydlení. Jelikož si nekupuju nic finančně náročného a jsem docela hazardér, tak jsem to prostě ... baj voko ... riskla.  A inu, pěkně se vejdou. Hloubka je přesně jako umyvadlo, výška taky, ale protože každý kontejner, tedy i ten horní, má na svém vrchu prohlubeň a ucho, ještě jsem to celé překryla bambusovým tácem. Ten jsem koupila sice nový, ale v totálním výprodeji. A taky jsem si řekla, že bude pasovat. A pasuje.


V koupelně mám i nové závěsy. Nemyslím takovou tu oslizlou záležitost, co se na vás nasaje když se sprchujete, tu nemám. Myslím zavěšenou flóru. Skleněná baňka je z bazaru v Čechách. To druhé, to je dřevěný "tácek" zavěšený na kůži. V tácku je prohlubeň na čajovou svíčku. Mám ho z toho blešáku tady a pokud si to dobře pamatuju, tak jsem si ho pořídila ve stejný den jako kontejnery, protože jsem si ho domů přivezla v jednom z těch kontejnerových šuplíčků.

Tak tolik mé interiérové okénko. Pomalu a jistě se blížím k obsesivnímu příspěvku o barvách a nápisech, protože už jenom z těhle fotek vidíte, že mě doma na barvy moc neužije. 


Jak to máte s barvama a nápisama vy? Já vím, už jsem se tu na to jednou ptala, ale můžete mi napsat i další podněty. A obsesi můžeme třeba začít i takovou otázkou, jestli máte někde venku třeba vyndaný kartáčky, ty zubní. Jestli máte, tak si z toho nic nedělejte, já to tady nemám jako psycho okénko a řekla bych, že většina lidí je vyndaný má. A jestli nemáte, tak to jsme na tom stejně. 

Když tak koukám na zprávy ze světa, zejména z toho za východní Slovenskou hranicí, tak vám přeju pěkný večer, kartáčky, nekartáčky.

Pinterest Facebook Twitter Google +1

Taky by vás mohlo bavit / You might also like

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...