HANG

Tak jsme to sem vyvěsili. Aneb vítejte v mém novém blogovém rozpoložení. Moc děkuju Kláře z blogu Design in white za velkou pomoc s přehazováním všech informací sem a tam a především za její včerejší noční šichtu, kdy se změny uváděly v nezadržitelný pohyb.

Nějaký tématický obrázek jsem hledala k tomu dnešnímu novinkovému dni a nenapadlo mě nic jiného, než to oslavit květinou. Vyvěšenou, tada spíše zavěšenou.

Na podobné zavěšení, intelektuálněji řečeno "instalaci" se chystám v létě, až budu na prázdninách doma a nakoupím si potřebné šňůrky. Odstíním si pak pěkně docela nepěkný výhled na sousedovic balkon. Jestli chcete, závěs si můžete vyrobit už teď podle tohoto návodu. V jedné diskusi jsme závěsy probíraly (ano, diskutují tam jenom ženy) a já přišla na to, že se líbí jenom mně. A jedna (žena) vynaložila docela velké úsílí, požádala svojí maminku, aby se podívala po závěsu z osmdesátek, ta ho našla, vyprala a míří ke mě poštou. Až doputuje, pochlubím se. A děkuju Eli!.

A teď k mému vyvěšení tady. Na blogu je několik novinek:

-  Fotka v záhlaví se bude měnit podle ročních období. Ta zahajovací je z šicího víkendu u kamarádky Marty v Bratislavě.

- Nová je i horní lišta, kam v nejbližší době roztřídím příspěvky podle hlavního tématu (a kam taky už brzy přidám několik dalších "překvapenijových" tlačítek)

- V pravém sloupci se objevily dvě nové rubriky. Navštivte v Čechách a navštivte ve Švýcarsku. Sem budu postupně přidávat typy nejen na výlety, ale i na ubytování, báječné restaurace, výstavy, kulturní akce nebo stálá místa s kulturou související, malé butiky, obchody, které stojí za to neminout. Nebo kapely, jejichž koncert nebo CD byste si neměli nechat ujít.

- Nově mě můžete pohodlněji sledovat na jiných médiích, například na Instagramu, ale především na Pinterestu, 

Tak to je asi tak v kostce to nejhlavnější. Ale jak se říká o té jedné vlaštovce, co jaro nedělá, tak ještě nějaké novinky přijdou. Teď musím trochu odpočívat, protože mám nějaké trampoty na pracovišti, otekl mi loket a začal zase bolet (proto ta přestávka tady na blogu) a navíc se cíleně snažím žít víc off line, což se mi daří. Ale s blogem skončit nechci a je toho víc, co ještě chystám. Stále pracuji na dalším projektu v blogosféře, začínám přemýšlet o konceptu / synopsi knihy a je možné, že se vrátím k prodeji hand made věcí.

Tak jak se vám líbí nový májový přehoz tady?

A hezký den vinšuju, s pozitivním vykročením do pracovního týdne s prima přestávkou upřostřed (citlivý čtenář jistě postřehl, že si to povzbuzení jít "zvesela" do práce píšu hlavně pro sebe, ale vám všem pěkný týden přeji taky, to zas jo.)

Giardina II.

Asi před měsícem jsem psala o výstavní zahradě, která mě naprosto nadchla.  A protože fotek mám hodně a zážitků stále dost, dnes přidávám post vítězné zahrady.  A řeknu vám teda, zahradníci jsou kabrňáci. Kdybych měla na svém pozemku stín, hned bych taktiku mechu a kapradí použila.

Hodně se mi líbilo spojení moderních betonových nášlapných ploch.  Ornamenty taky moc nemusím, resp. nevadí mi, ale v mé zahradě bych měla pocit, že se mi brzo okoukají.  Takhle na oko to ale bylo fajn, příjemná změna textury lahodila oku nejen mému, ale když jde o vítěznou zahradu, muselo to bavit i porotce. Stěna za malou kašnou byla okachlíčkovaná nádhernou vintage keramikou.  Velká paráda!

Rovněž sem tam nějaký ten kámen který se rovná malé skále, to by se mi taky líbilo.  Skalky jako takové a miliony druhů skalniček ráda nemám, ale takováhle jednodruhová krása je přesně něco podle mého gusta.  O mechu a kapradí už jsem mluvila, jednodruhové květinové paloučky je skvěle doplňovaly.  Kapradí a mech u sebe tedy asi budu muset oželet, ale, ty hejna stromů pohormadě ... hmm, asi dám řeč se svou báječnou zahradnicí. 

Dřevěné sedátko.  Mám ráda takový ten pocit, kdy si pohladíte dřevo a ono je to vlastně takové mazlení. Fortelný dřevěný stůl, područka na židli, nabo takovéhle sedátko, to mám moc ráda. A celá tahle atmosféra mi tak trochu připomínala Skryjská jezírka, mimochodem jeden z dalších tipů na letní výlet na Berounsku, který mileráda doporučuju. 

A taková pěkná, kulatá tečka na závěr. Moc se mi to líbí, jenom mi nadšení trochu kazí má praktická polovička, protože mi není moc jasný, jak se přes ty květiny chodí k té houpačce. Ale zřejmě chtěl autor zahrady navodit atmosféru louky pod lesem a to se mu teda povedlo náramně!

Na ty poštářky bych jen tak ja-ko-že-ná-ho-dou položila knížku. Ale to už bych toho chtěla moc, zahrada byla i tak náramná! Ještě pořád mi zbylo hodně odkazů, brožur, prospektů a fotek, takže tenhle zahradně výstavní příspěvek není poslední. 

Jelikož minulý týden byl víkend letní (ráno v 7 hodin 23 stupňů), musíme to mít asi trochu rozmanité, a tak ještě jednu fotku dneska. Z mojí místní předzahrádky. Rtuť se choulí pod nulou, jakoby se v té trubičce něčeho bála. A sněží už od šesti hodin stále. Trochu do toho prší. Prima, tenhle víkend musím hodně pracovat, tak aspoň mě to netáhne ven. Ale až si půjdu pro etwas zum Essen, tak jsem teda zvědavá, jestli chuděrky květinářky na rohu mají místo šortek kulichy a rukavice. 

Takže vám přeju vřelý a krásný víkend a já jdu hledat ohniště. Respektive kováře, který mi ho v Čechách ukove. Kdybyste o nějakém šikovném věděli, kontakt uvítám. Pěkný den!

Instagram morning ...

Není nad to, když si po ránu vyběhnete k jezeru. V sedm v sobotu nikde nikdo, plachetnice zvoní kovovým zvukem ráhen, Alpy čouhají z jezera, na trávě rosa a v korunách ptáci. Rána fakt miluju! Jedinou drobnou vadou na kráse je nemožnost to s někým live sdílet. Tak aspoň takhle, to je vlastně taky live. E-live.

A po běhu u jezera sprcha a svěží posezení s báječným magazínem KINFOLK v čerstvě nainstalovaných křeslech. Letos jsem je zvládla složit napoprvé, jinak jsem nad tím vždycky koumávala a připadala si jako Milouš v Saturninovi. Blbý je, že jsem celkem samorozesmívací osoba a když jsem si na scénku, kde Milouš padá z křesla, Saturnin mu ho opětovně skládá a dědeček volá: "Nemůžeš sedět pořádně kluku pitomá" přehrávala v hlavě, smála jsem se u toho na terase jako malá a křesla mi tím pádem šla složit o to hůř. Tak jsem si řekla uklidni se, děvenko, dala si pár minut pauzu u kávovaru a šla na to znova. Jenže se mi v hlavě dohrála ta scénka kde Milouš mutujícím hlasem komentuje aktivitu proletivší vosy: "Ale mě kousla!". Mno, tak letos byli sousedé ušetřeni. Zcela vážně (a nudně) jsem křesla rozložila. Teda složila. Však víte co myslím. 

Mám to štěstí, že k jezeru to mám tři minuty z vchodu domu vlevo. Tři minuty z vchodu vpravo mám dvě báječné restaurace. Italskou Toto's a Americkou Iroquois. Mně to dlouho nelezlo z mluvidel, tak pro jistotu [:irokvaj].

O Toto's, kam si chodím pochutnat na rizotu a prosvištět Italštinu, někdy zase příště.

Iroquois se vyznačuje tím, že tam dělají báječné brunchy (brunche, branče, brunch's) prostě snídaňoobědy a taky tím, že kuchyně je Americko hamburgerově tachos mexická. Dost mi to připomíná taky rohovou a v Čechách už profláknutou restauraci The Black Dog Cantina u nás v Berouně. Mimochodem velmi doporučuji, zejména teď v létě, kdy servírují i na zahrádce. A mají prima filozofii, začťete se do jejich stránek. 

Ale zpět k Iroquois. Báječnou akci tam včera měli. Začali prodávat květiny na jejich předzahrádce. Řezané i balkonové.

A já jsem zrovna měla v plánu jet do nějakého hobby marketu tramvají a nějaký ty Pflanzen přivézt v tašce. A není to super, běžíte si domů po ránu od jezera, endofriny vám stříkají z uší radostí a vidíte na nároží chumly (chumle) lidí a tři usměvavé květinářky? Mno, tu kávu na balkoně s KINFOLKEM jsem si dala až později, až po snídani v Iroquois, to je vám asi jasný. Seděla jsem na zahrádce, tentokrát bez knížky a jenom jsem pozorovala dění kolem. A usmívala se od ucha k uchu. Skvělé, ne?

A to ještě není všechno. Zážitky můžou být báječné a prima, ale tenhle měl ještě takovou třešínku na dortu. V baru uvnitř hrála kapela. Tired old men. A byli teda parádní. Na stránkách si můžete poslechnout jejich songy a představovat si ty květinářky a svěží ráno plné voňavých a usměvaných lidí. A taky chlapy v košilích a ženský, který s úsměvem nechají děti lézt kde chtějí a jen občas je, opět s úsměvem, korigují. Úroveň mateřské hysterie nula. Pusťte si k tomu představování třeba Hooligans. Je to pěkně houpavý song a hooligans jsou v tomhle případě hodně soft. Ale dost se k tomu včerejšímu ránu hodí.

Tired Old Men hráli unplugged. Trochu takovej Johny Cash řízlej Cold Play s občasnými irskými akcenty. A jindy zase docela rockovými. Fajn texty. Hoši sympatičtí. Nefotila jsem je, anž jsem si užívala a taky mi to bylo trochu trapný, přece jen byli docela blízko,  focení by postřehli a já nepotřebuju být vždycky viděna.

Zážitek sepsán den zpětně, protože včera jsem z toho jela celý den. A všechno se to stačilo odehrát cca do půl desátý, kdy řada lidí ještě spí a nebo bloumá v pyžamech. Až někdy zas budu psát, že miluju rána, tak i proto. Dneska jsem si vyběhla s Tired Old Men ve sluchátkách. A taky mě baví instagramovej filtr "Earlybird". 

Prima neděli vinšuju! 

Café des Amis ...

Už jsem tu psala několikrát, že jsem za svůj úraz vlastně vděčná, protože se mi "díky" němu do života připlétají samý zajívavý věci. A náhody, řekněme ...

Když jsem se stěhovala do Švýcarska, uzavřela jsem svůj e-obchod protože nemělo cenu kvůli těm pár věcem delegovat prodej na někoho jiného.  A posílat zboží do Čech odsud by cenu zdvojnásobilo. Jenže jak jsem byla delší dobu doma, řekla jsem si, že je asi zbytečné mít ve skříni přibližně dvacet kusů kojeneckých body, protože tolik přátel v očekávání nemám a tak že to asi hned tak nerozdám.

Inu, vyvěsila jsem je sem na blog, napsali mi nějací známí i noví zákazníci.  Tímto zdravím Martinu, příjmením Všakonavíkterou. Martina mi napsala, že kromě nákupu body má pro mě i kamarádku, která se sem provdala a dělá tu praktickou lékařku.

Kamarádka mi napsala, že má sama práce až na hlavu, přátel hodně a nestíhá je, takže se vlastně velmi zdvořile z naplánovaného kamarádění vyvlíkla. Chápu to, zřejmě bych udělala to samé. Asi nejde fungovat tak, že kdokoli stejné národnosti se ocitne v cizím městě je automaticky hned kamarád. Řekla jsem si, mno, tak to bychom měli. Ale byla jsem velmi potěšena, že mi ta potenciální kamarádka nabídla návštěvu kdykoli v ordinaci, když to budu potřebovat. Super, praktického lékaře tu ještě nemám. 

A tak jsem za Denisou lékařkou zašla minulý týden s průduškama na kontrolu. Ukázalo se, že nám ordinační čas nestačí k výměně názorů, informací a zábavných momentů a tak jsme se dneska sešly, už jen tak.

Prima setkání to bylo, nějak z něj tuším potenciál. Například obě děláme nakonec medicínu, i když jsme chtěly jít na oděvní průmyslovku. A jiný další zajímavostě.

Sešly jsme se v Cafe des Amis. Báječné místo! Denisiny holčičky zatím rytmicky cvičily v nedaleké hudebce. 

Čekalo se na ně velmi příjemně, nutno podotknout, že i vizuélně.  A taky jsem se dověděla, že ve Švýcarsku se děti už od školky učí samy přecházet přes silnici.  Jakože je to učí v té školce, společně s policisty.  A že děti vedou k tomu, aby chodily ze školky samy domu.  A co mají dělat, když je třeba někdo osloví. Paráda, ne?  Jednají s dětma jako s osobnostma, což se mi teda nějak nespojuje s účama v Čechách.  Pokud je někdo z mých čtenářek úča, tak určitě ne taková, jakou mám na mysli, tak se neciťte vhozeny do jednoho pytle, jo?  Ale zmínit jsem to musela, protože ta informace mi přišla zajímavá, víte?

Pak si s náma děvenky chvilku kreslily a mně teda bavilo i to jejich kafíčko - našlehané mléko v hrnečku, super nápad.  Jedno bylo dokonce s místním vynálezem kakaového typu, Ovomaltinou.

Abych byla uplně kompletní, tak ještě před setkáním vyplynulo z naší e-mailové konverzace, že Denisa má ve Švýcarsku i další kolegy z medicíny. Jsou to prý anesteziologové všichni. Tak já na to, že když mě v Bülachu přišla anestezioložka poučit o tom, co mě v následujících momentech narkózy čeká, omlouvala se mi, že mě uspává ona a ne anesteziolog Čech, protože ten zrovna tu noc nesloužil. No a dneska už vím, že ten anesteziolog byla jistá Štěpánka, kamarádka mé již kamarádky Denisy. 

To se tak někdy přihodí. Vyvěsíte na blog tričko k prodeji a dostanete se k anestezioložce, co mě málem uspávala když jsem spadla ze stolu.  A já jsem z toho dneska jsem trochu jako "Spadla z oblakov".  Mile ale.

A pěknou tapetu tam taky měli, co říkáte?

Privilege ...

Dneska trochu víc s chlubivou. Všechno zlé je pro něco dobré a tak pro teď důvod oslavovat úraz a merkura, kvůli kterým jsem byla na několik měsíců doma v Čechách.

Příspěvek z focení bookletu v prostorách Nanovo jste tu už asi viděli, dneska přicházím s první opravdovou vlaštovkou, která věřím, udělá i to jaro.

Moje kočka Micka teď bydlí u kamaráda Pepy Štěpánka, báječného toho muzikanta. Když jsem je takhle jednou byla navštívit (a nechat se poškrábat Mickou, která na mě už tak trochu zapomněla, majíc se u Pepy dobře) povídá Pepa: "Měl bych takovou ... jakože nabídku k práci. Je to uplně zadarmo, asi to bude trochu pruda s termínama, není jistý, jestli se to použije a musí to být přesně v ten a onen den, tak mě napadlo, jestli by tě to zajímalo". Mno, mně to zajímavý přišlo, protože co jsem ve Švýcarsku, moc interiérů jsem, pravda, neudělala a dělat styling na obal CD se nenamane každý den. A když jste doma několikátý měsíc a merkur už se hýbe... kdo by na to nekývl.

Inu, byli jsme se v Nanovu podívat, pak jsem trochu popřemýšlela, nechala koupit jablka, buchty, donesla pár narcisů a malých pokojíčků pro panenky a za deset dní jsme fotili. Strávili jsme v Nanovu skoro celý den, uteklo to rychle a mě to teda hodně bavilo. Muzika, kterou kapela hraje se mi líbí moc a vyslechnout si po práci legraci a poklonu od super fotografa (Jiří Turek), je velmi milé!

Já to říkám pořád, narodila jsem se pod šťastnou hvězdou a do cesty se mi jen tak připlétají báječné zkušenosti a zážitky. Tenhle mezi ně určitě patří a já za to děkuju.

Na idnes.cz právě vyšel článek, kde jsou k poslechu i dvě písničky, velmi doporučuji si tam kliknout. Text sem kopírovat nebudu, protože si to můžete přečíst všechno tam. Ale jeden odstavec obšlehnu přece:

Skupina Tommy Indian natočila album s názvem Moon Dreamer, které vyjde v červnu na značce Supraphon. Přestože kapela za sebou zatím nemá jediný odehraný koncert, může si už připsat první mezinárodní úspěch: zabodovala totiž ve dvou světových hudebních soutěžích Songwriting Competition 2013 a Unsigned Only. 

S písní Slow, Slow, Slow zaujali jako jediní Evropané porotce, mezi nimiž nechyběli umělci jako Tom Waits, Jeff Beck, Suzanne Vega, Robert Smith (The Cure) nebo Mark Foster (Foster the People). Skladba byla vybrána celkem z dvaceti tisíc přihlášených nahrávek z celého světa a zařadila se mezi desítku nejlepších.

To je super úspěch, ne? Být mezi první desítkou z dvaceti tisíc. Když vás vybere pani Vega nebo pan Waits. Na cédéčko už se moc těším a zvu vás ku poslechu, řekla bych, že o Tommy Indian ještě uslyšíme...

Mno a protože náhody mě mají taky rády, dostala jsem dneska ještě jeden teaser, se kterým se zatím sice pochlubit veřejně nemůžu, ale až to půjde, udělám to ráda. Loni v srpnu jsem totiž natáčela několik rozhovorů se sportovci, kteří jsou docela nemocní na to, aby mohli na Olympiádu. Ale zase vlastně docela zdraví na to, aby je vzali na paralympijskou verzi. Jejich handicap totiž bez zkušeného oka neuvidíte, dost často ani tím zkušeným okem. Žijí buď díky dialýze a nebo s nějakým orgánem transplanovaným - na hrách  byli i sportovci po transplantaci srdce, kostní dřeně nebo plic. Zatímco já se v Záhřebu ploužila s velkou lahví chorvatské stolní vody JANA od stanoviště ke stanovišti a jediným mým výkonem bylo s místní crew natočit dost materiálu, milí "handicapovaní" běželi třeba půlmaraton, nebo hráli tenis, nebo jeli závod na kole. Bylo 42 stupňů ve stínu. Video, které jsem zatím měla možnost vidět mě vrátilo do loňského léta a připomnělo obdiv, který k těm lidem chovám.

Suma sumárum, dvě malý videjka dneska, ale den je to teda díky tomu prima.

A už brzy ještě jeden větší projekt tady na blogu. Kdybych náhodou někdy nadávala a na něco si stěžovala, otevřu si dnešní post. Mám tak velkou radost, že se s váma mileráda podělím. Tak mějte taky pěkný den!

Short ... or ?

Strýček byl návštěvou u družky, cestou mu nastydly průdušky ... to mě napadá vždycky, když se mi špatně dýše (a když mám něco s průduchama, i s těma malejma). A protože v práci nejsou zrovna dvakrát nadšení, že chybím, rozhodla jsem se stonání pojmout zodpovědně a fakt se jenom válím, což není mým zvykem.

Ani nešiju, ani nic jinýho tvůrčího neprovádím, jenom pracuju na tom jednom větším projektu, který jsem před nedávnem nakousla a jinak nic. Vůbec žádný sladký, jak by řekla Helenka Frajštajnová. Jsem ukázněná.

A tak jsem upletla jenom jeden malinkatej svetříček. A ještě nemá rukávy. A to je právě předmětem mého dnešního filosofického dotazu - nechat krátký a zakončit to v téhle délce a nebo mám být statečná a prostě to doplést? Jsem zvědavá, co mi na to řeknete.

Pro Janu z Kohoutího vršku a ostatní pletací pani dodávám, že je to na 4 jehlicích, klasický bezešvý raglán (jehož portrét jsem vydetailila výše) a nemá to žádnej šev. To mě na těhle svetrech, kterých se nám babička něco napletla a já sama sobě též napletla, baví. Samotnou mě překvapilo, jak ten mohér rychle přibývá. Jeden Kraus na to stačil, i když ten díl z Ostravy mě teda dvakrát neoslnil.

Ale králící, ti mě bavěj pořád! Tohle jednorázový tetování jsem objevila s kamarádkou v jednom z mých oblíbených obchodů na Viaduktstrasse. Ale mají ti Američani i pěknej web s těma tetováníma. S tetováním forever mám docela problém, nějak to není ouplně šálek mého čaje, na druhou stranu všechno, co se dělá "jenom jako" taky moc nemusím. Ale zas sem tam nějakou jakože legrácku, když si stará páka jako já přitetne příležitostně králíka, to mě ba. Letos bych ráda dala nějaký letní festival a tam se mi tohle docela hodí. Teda, esli bude léto. Já sama už mám asi tři vánoční dárky a jaro pořád něvidět. Tak možná, že už bude pořád jenom zima?

A mám teda ty rukávy raději dodělat dlouhý? Nebo?

Cooking ...

To jsem si to teda zase zavařila. O Velikonocích jsem byla doma, takových plánů jsem měla a ono to, jak to tak bývá, nakonec dopadlo všechno uplně jinak ...

Moji milí Čeští kolegové uspořádali ve středu před Velikonoci sympozium, na které jsem letěla přednášet. Jenže v pátek už jsou Švýcarské Velikonoce a tak jsem si na čtvrtek vzala dovolenou a vivat ... byl z toho vlastně skoro týden doma.

Úterý přílet a večeře s ostatními spíkry, fajn. Středa již zmíněné sympozium a spousta tváří, které jsem ty dva roky neviděla. Velmi milé. Po kongrese rovnou na koncert, ještě milejší! A pak místo handrkování se vlakem, které bychom s kamarádkou jistě nějak daly, ještě odvoz až před dům. Velká paráda! Mám ráda, když se den zadaří i bez plánů a užije se do poslední minuty a přitom to není nějaká "zakaždoucenu" křeč.

Během Velikonočního pobytu jsem ještě stihla nějaké ouřadování, návštěvu mých milých již skoro přítelkyň u Bobbi Brown na Smíchově, svoji obligátní svíčkovou u rodičů (bez masa, bez knedlíků, s chlebem - bez lepku), dále pak několik milých návštěv u přátel či jejich u mě ... ale většinu toho období jsem prospala a nebo ohřívala celý dům svojí teplotou. Tělesnou. Jak jsem byla celou zimu zdravá (až na Merkura v levé horní končetině), tak teď mě to s jarem sejmulo. 

V úterý jsem se nějak sbalila (měla jsem v plánu těch pár dní uklízet, třídit, co s sebou, co budu dalšího půl roku šít a tak) a nakonec mi halabala hromádky přiveze snad o víkendu můj nejmilejší bratr.

V úterý v poledne, s překročením prahu mého Curyšského bytu mě stihla migréna, asi aby toho nebylo málo a já se střídavě probouzela s tím, že nemám sbaleno, v kolik mi to letí, aha, už jsem tady, aha, to jsem vlastně zapomněla doma, aha, tenhle projekt se musí zítra odeslat do Chicaga, hm, bolí mě pekelně hlava .... a do toho mi běžel 100 - 150 díl Toulek Českou minulostí, protože když mám migrénu, snažím se právě expozicí kountinuální mluvou někoho (či přístroje) vedle mě předejít myšlěnkám stále se točícím dokola. 

Pamatuju si ale všechny děti Karla IV. i to, že ležel několik měsíců ochrnutý, ale dostal se z toho a ještě dalších 30 let vládl. Taky jsem nevěděla, že Karlák je větší než náměstí sv. Petra v Římě a že je vlastně největší v Evropě. Asi je fajn to vědět, ale v mém případě je tohle další z "neužitečných" informací, které zaberou místo nejméně 50ti anglickým, něměckým, italským či ruským slovíčkům, která si do hlavy snažím vecpat. Jenže pouštět si jazykové zásobárny během migrény bych asi nepřežila, takže efektivně vstřebávám Karláky a všechny Václavy, Kateřiny, Markéty, i pořadí jejich narození i nebohých úmrtí...

Mno, pořád tvrdím, že Velikonoce jsem nikdy neměla ráda a ony mi to letos asi daly "sežrat" i s navijákem.

Ani zajíce jsme letos s Verunkou v zahradě nehledaly, prostě vzala celou nadílku v úterý do školky, když jela se mnou kousek cestou na letiště.

Ale zástěrku jsem jí stihla dát pěknou. Tak snad bude mít holka k Velikonocům lepší vztah a nestihne si to tak pěkně zavařit jako teta.

Ale už je mi dobře a proto tu šmejdím. Tak ať je vám taky dobře a to jaro, co já slavím tak nějak raději, ať už přijde. O tom jsem nikdy nic špatnýho neřekla, přece ...